Oddělení literatury

Home » Ke čtení » Čeho jsi práv? A čeho hoden? (Nad knihou K. Šiktance Na Knížecí) / Jakub Chrobák

Čeho jsi práv? A čeho hoden? (Nad knihou K. Šiktance Na Knížecí) / Jakub Chrobák

Poezie Karla Šiktance svým rozpětím mezi nejrůznější historické situace, ve kterých se básnění v Čechách a na Moravě nacházelo, získala reálné vědomí, že neexistuje nic, co by — i kdyby se sebevíc prohlašovalo a dokonce i jevilo jako jediný správný krok ve vývoji básnění — mohlo nabídnout recept na báseň. Je to stará dobrá zkušenost, jen je dnes víc potřeba o ní mluvit a především ji psaním potvrzovat, abychom ji nepřeslechli mezi všemi těmi rychlými pobídkami k slyšitelnosti a použitelnosti básně, jak ji představuje nejeden současný koncept soudobého a snad i jediného možného budoucího psaní.

Poezie Karla Šiktance je už dávno obsažena v těle i paměti české poezie, Petr Hruška v knize Někde tady. Český básník Karel Šiktanc její příběh charakterizuje těmito personifikacemi: „Slovo v něm (v příběhu Šiktancovy poezie, pozn. J. Ch.) nebude hned na počátku. […] Přijde na svět podvyživené a bezejmenné, bude hledat oporu. Pak bude sílit i slábnout. Začne se lekat samo sebe. […] Zahlédne v sobě strašnou hloubku, zděděné obsahy i pokušení elegance. Vymění halas za hlas, nabude svou vlastní znělost a vzápětí o ni přijde, bude ztraceno a získá tím na síle i kráse. Přečká násilné zamlčení a dobrovolně vyhledá smlčenost. Naučí se moci kletby i moci zaříkadla.“

Zároveň je to poezie psaná a také reflektovaná i po roce 2000. Většinou jsou sbírky Zimoviště (2003), Řeč vestoje (2005), Vážná známost(2008), Nesmír (2010) a Čistec (2012) přijímány jako živé a současné — například v textech Jiřího Trávníčka (Tvar, 16, 2005), Vladimíra Karfíka (Respekt, 19, 2006), Jiřího Zizlera (Souvislosti, 20, 2009) nebo Mileny M. Marešové (Týdeník Rozhlas, 47, 2013) —, což je samo o sobě hodnotou, uvědomíme-li si případy autorů, kteří se v určitém svém věku spokojili s pozicí národních bardů přijímajících řády a blahosklonně žehnajících nastupující drobotině. Zároveň ale existují texty pokoušející se uvádět na pravou míru velikost či důvody velikosti Šiktancovy poezie — například Vladislav Reisinger (iLiteratura.cz, prosinec 2010), Petr Král (Tvar, 1, 2011) nebo, a to platí spíše pro tu relativizaci důvodů, Richard Klíčník (A2, 9, 2013). To všecko má, myslím, společného jmenovatele — Šiktancova poezie jako by se stala jedním z bojišť, na kterém se vyřizují obecnější pohledy na literaturu, ve kterém se střetávají reflexe s umanutostí razit program. Dobré je, že tyto boje, zdá se mně, se odehrávají spíše mimo ni, proto se ptejme na to, jak vypadá Šiktancova poezie a především Šiktancova Praha v roce 2014, z pohledu tramvajové zastávky, či snad bufetu nebo hospody Na Knížecí.

Na Knížecí je místo i prostor

Především, i když Praha je v Na Knížecí dominantním místem s reálnými konturami, nejde jen o lyriku okouzleně mapující město. Je to spíš prostor, ve kterém se propojuje současná podoba se vším, co do ní bylo vloženo z minula, krajina, kde každý zvon, každý ohyb cesty i něčí příhovor jsou také výrazem událostí a dějů, které se tu odehrály. Není to ale vzpomínkové psaní, je to básnický důkaz toho, že krajina našeho života je dána také těmi, kteří tu šli před námi, ať už jsme byli v tom putování s nimi, nebo proti nim. V Šiktancově případě je to dáno celou řadou konkrétních lidských situací, třeba intimních, jako je první láska: „Nic skoro nejezdilo. / (A to mi hrálo! I to že bydlela někde / daleko, v Hodkovičkách, kde jsem v životě / nebyl.) // Bylo mi šestnáct. […] Vzala mě za ruku / (skvostné zápěstí, nahé, bez hodinek) / a řekla pošeptmu, / co mi z ní do teď zbylo: / ‚Lítost si šije na sebe sama.‘“

Zajíknutí uprostřed světa

Na Knížecí ale není pohledem na svět z okna, není tu rozdvojení mezi já a svět okolo — básně se stále dějí mezi hulákáním a dožadováním se —, jen svět se uprostřed dějů přece jen ztišil, ustoupil jedné závažné zásadní otázce, která je platná pro jakoukoli dobu, pro každého člověka, pro básníka navíc jaksi samozřejmě: „Fald na vodě, / z Hradu, / z domu hradních střelců vane střelný prach, / u pánů z Kunštátu deštíček na drátu… // možná že všeho víc, než mi patří. // Čeho jsi práv? / A čeho hoden? / Nad Martinem ve zdi dvě rozpité hvězdy / jen tak mimochodem.“ Toto neúnavné i neslitovné tázání se potom, na co člověk stačí, k čemu se může vztáhnout, aniž by poškodil něco z původního okouzlení, je v Na Knížecí v mnoha variantách přesně a živě doplňováno i všemi formálními výboji, které známe z autorových posledních knížek — mezery tu nejsou jen grafickou finesou, ale nesou v sobě různé možnosti významové; v našem případě jakési apollinairovské intonační místo spoje, pomlku, která osamostatňuje části verše-obrazu, aby zdůraznila i umožnila spojení věcí z nejroztodivnějších koutů lidské existence i lidské řeči („u pánů z Kunštátu“ — „deštíček na drátu“), na straně druhé mezery vyjadřují i pravou nedořečenost, ono, pro mě aspoň stále svaté, zajíknutí, kdy k nám dojde buď přesný obraz, nebo i krutá definice toho, co tu jsme („možná že všeho víc“ — „než mi patří“).

V neposlední řadě je to brilantně zvládnutý přechod mezi významovou hodnotou volného i pravidelného, stejně jako rýmovaného i nerýmovaného verše. Rým i rytmus hrozí tu vyskočit kdykoli, to je činí tak půvabnými — nejsou to vymyšlené synkopy důrazu, jakési vlaječky na zbystření pozornosti, jsou to obyčejná, prostá dovolování si na jazyce. Teprve tehdy, když se s ním básník detailně a niterně porve, když ví o každé jeho kráse, stejně jako nedokonalosti, teprve tehdy může být oprávněn si doopravdy zazpívat, protože ví, co už bylo řečeno na začátku — že dokonalá báseň není, a dost možná ani být nemá, že v celé té naší lidské snaze po poznání je zřejmě kdesi ukryta především touha po uchování tajemného a neznámého: „V domě U kohouta se svítí. / V domě U minuty tma. / Titěrné hromobití. / Pravěký průvan Týna / (Jak už vše zapomíná) / třese zvonama. // Čeho jsi práv? A čeho hoden? / V úchvatném bezvětří jasné vědomí svatyň / a studní a němých bijásků / a hvězd, // aristokracie pravých úhlů. / Mží, sestrám Na Františku padá v tom úpalu / všecko z ruky. /// (A ke mně jednosměrka).“

Vědění o kýči

S tím souvisí ještě jedna poznámka, ano, Na Knížecí je též Praha zabydlená konkrétními minulými i současnými osudy; první láskou, hlídáním kurtů na Štvanici, nejrůznějšími zdánlivě bezejmennými a zapomenutelnými lidmi kolem. To všecko jsou důkazy spjatosti Šiktancova psaní se skutečností, ale není to rozhodně její neproblematické přijetí, její oslava, a v každém případě to není kýč, jak o něm mluvil ve výše zmíněném textu Petr Král. V jednom se ale Král nepletl, jen své poznání nedomyslel. Šiktancova poezie o schopnosti kýče přitahovat emocionálně vypjaté chvíle ví. Ví o podivné síle dojetí, ať se nám líbí, či nikoli, ale domnívám se, že minimálně (spíš myslím, že to bylo už dřív) od Českého orloje(1971—1973) a Tance smrti aneb Ještě Pámbu neumřel(1974—1975) už také nikdy tu magickou hranici druhé, sebedojímavé slzy nepřekročila.

Od té doby je dobový obrázek, barvotisk, zaslechnutá modlitba, stejně jako křestní nebo místní jméno; rým, stejně jako pravidelný rytmus písně ozkušován, je jakoby „soudně“ popotahován, je mu neustále nakládán na záda jen takový výsek světa a obrazu, aby nestihl v sebe dojetí ztuhnout. A to je právě silou Šiktancova psaní, jeho nejvlastnější polohou — vím, že už nemohu zpívat jako ty písně tolikrát už různě sesbírané, musím se k významu a hodnotě slov proklubávat také řevem všeho toho pinožení kolem, ale to neznamená, že jsem zapomněl, že to zpívání také umí být veliké. A to možná právě tehdy, když zrovna mně, v konkrétní básni, v konkrétní chvíli, nejde. Protože v tomto nevědění je ještě stále dost prostoru pro tajemství, které láká, stejně jako děsí: „Skrze ten nezbyt, skrze ten nazbyt, / skrz vše to volání o moc i o pomoc / ve štíhlém okně s kružbou / její tvář: // půl mermomoc, půl dítě. // Ani nemukej! / vše kolem přízrační… // z kapitul, z řeholí jde po kolenou zpěv… // Ani nedutej! / u Panny na louži dávno se neslouží, / u Václava na Zderaze hněv a lítost / v rovnováze.“ Víc na poezii chtít bylo by marné mudrování.

Text vyšel v časopise Host, č. 1, 2015