Oddělení literatury

Home » Nezařazené » Ze studovny do hospody a zase zpátky (studentská literárněvědná konference 2016) / Jakub Chrobák

Ze studovny do hospody a zase zpátky (studentská literárněvědná konference 2016) / Jakub Chrobák

Konec dubna je už tradičně časem, který si pro sebe uzurpuje mezinárodní Studentská literárněvědná konference, pořádaná Ústavem pro českou literaturu Akademie věd České republiky. Jde o tradiční věc, která se konala už po patnácté. Na počátku konference putovala mezi různými města a místy, stihla se zastavit i v Opavě, kde ji, tehdy ještě jako vyjukaný studentík, navštívil i autor tohoto článku. S tématem Bohumil Hrabal, které mně od té doby zůstalo.

Po těchto létajících konferencích se událost usídlila v prostorách Ústavu a vydobyla si velkou prestiž. Je to dáno hlavně tím, že na konferenci nejde jen o prezentaci vlastního referátu, ale její trvalou a podstatnou součástí je i účast pedagogů z toho kterého pracoviště. To má jednu obrovskou výhodu: studenti získávají reálnou zpětnou vazbu, ne jen takové to kamarádské: „Dobrý to bylo…“ Velmi často jde o řeči ostré, ale vždycky férové. Sám jsem nejednou musel (bohužel a nerad, ale nedalo se jinak) do diskuse vstoupit a domáhat se vysvětlení. To když např. studentka druhého ročníku doktorského studia mluvila nad Zábranovými deníky o čtení na druhou, a ve skutečnosti šlo o to, že Jan Zábrana si do deníku vypisoval úryvky z oblíbených knih, které potom komentoval. Co je ale podstatné, nikdy nejde o komentáře mentorské, učitelské, ale vždy kolegiální, doptávající se na podstatu věci.

Další cennou zkušeností pro studenty, ale i učitele, jsou programy, které se odehrávají po konferenci – většinou jde o autorská čtení, diskuse s redakcemi časopisů, ale zejména: společné posezení. Tam teprve jako by slovo kolega nabývalo pravého významu, teprve po dvou pivech padají mnohdy zbytečné bariéry a je možné vést cenné a podstatné řeči, i když se jimi asi nic zásadního nevyřeší, slouží jako takové malé citadely – místa, kde ještě věci jsou na správném místě a dávají smysl.

Letošní pořadatelé se pokusili navázat na tradici cestující, létající konference a celý ansámbl se přestěhoval do Brna. Brněnští kolegové vybrali luxusně zařízený sál na Čechyňské ulici, kousek od hlavního nádraží. Vyštafírovali se s pohoštěním, všecko bylo velmi přátelské, až se chce říci noblesní, ale… Trochu mě mrzel ne zcela tradiční počet vystupujících z pořádající fakulty – zatímco dosavadní běžný standard byl dva až tři, letos bylo studentů z Brna hned sedm. Nu ale to nic, kdo ví, jak to bylo s termíny…  Ale daleko smutnější je, že na večerní autorské čtení si sice pozvali dva vynikající básníky s Brnem spojené, Víta Slívu a Petra Hrušku, ovšem v programu uvedeno bylo jen a pouze Autorské čtení… Inu, tady by stálo za to zamyslet se, nakolik má být taková konference opravdu jen zednářskou tajnou schůzí, anebo otevřeným prostorem třeba i pro středoškoláky a vůbec všemožný lid o literaturu se zajímající, kterého, jak dobře vím, je v Brně dost. Byl jsem, su a budu vždy pro to druhé. Ale i tyto maličkosti se přežily a večer v pizzerii kousek od středu Brna byl výživný: slovo se přelo se slovem, názory jak zaklesnutí jeleni mlátily parožím a prudce se zvedala hladina piv, prostě: literatura opět chvíli byla živá a zabydlela v zásadě celou hospodu, takže se není co divit, že po půlnoci už hráli Pink Floyd a zdálo se, že obroda kulturnosti je vlastně jen otázkou několika vteřin.

Jenže účastníky čekal ještě druhý den, plný celé série příspěvků. Tady jen malou odbočku – jsem rád, že už nejméně deset let se konference pravidelně účastní i studenti z našeho Ústavu a ještě raději jsem za to, jak dobré jméno si vybudovali. Jejich příspěvky už, troufám si říci, představují i jakýsi obraz školy: oproti fatální založenosti v odborné terminologii a potěžkávání nejrůznějších koncepcí jsou příspěvky našich studentů založeny daleko více na interpretování, novém, svébytném, osobitém čtení vybraných autorů a respektování tématu konference. Nemůžu zapomenout na slova dlouholeté výborné organizátorky Alice Jedličkové, po jednom příspěvku věnovaném mému milovanému Josefu Holečkovi: „Jak vy to tam děláte? U vás snad neplatí pro tyto autory to známé – Ctí, ale nečtou.“ Nejinak tomu bylo i letos. Bakalářka Daniela Sajdlová se představila jako poučený interpret, navíc ke svému příspěvku přidala i dobře popsaný výklad metody, a proto se není co divit, že získala česné uznání.

To ostatně je poslední, myslím, pro mladé zájemce o literaturu, cenná věc: odborná komise na konci konference zváží kvalitu jednotlivých příspěvků a ty nejlepší z nich ocení. Nejde ani tak o nějaké soutěžení, ale zase jen o ten pocit, že vás někdo poslouchá a zamýšlí se nad tím, co říkáte. Jsem rád, že už řadu let je pravidelně konec dubna i v mém kalendáři spojen se studentskou konferencí. Je to přece jen možnost na chvíli zase uvěřit, že v tom zájmu a starosti o literaturu není a nebude sám.